FISKÁLNÍ POLITIKA

15. FISKÁLNÍ POLITIKA.
Fiskální politika je využití veřených financí resp. státního rozpočtu, k MAE stabilizaci a regulaci peněžních vztahů státu s ostatními ekon. subjekty
Je to jedna z forem hospodářské politiky státu.
Jsou to takové aktivní změny ve struktuře a objemu veř. výdajů a příjmů, jejichž smyslem je dosažení konkrétních MAE záměrů!!!!
15.1. Cíle, nástroje a subjekt fiskální politiky
Hlavními cíli fiskální politiky je nízká nezaměstnanost a optimální tempo ekonomického růstu.
Hlavním nástrojem je státní rozpočet ( operace na obou jeho stranách )
Subjektem, který realizuje fiskální politiku je vláda
15.2. Rozpočtová a fiskální politika
Fiskální politika – prioritou je stabilizační funkce, provádí ji vláda, z hlediska fiskální politiky může být rozpočet deficitní ( omezeně – dlouhodobě by měl být vyrovnaný ), pokud deficit slouží k MAE stabilizaci.
Rozpočtová politika – prioritou je alokační popř. redistribuční funkce, provádí ji ministerstvo financí, z rozpočtového pohledu by měl být rozpočet vyrovnaný jako dobrá známka hospodaření.
15.3. Základní formy fiskální politiky
Y = C + G + I + NX
Vycházíme z keynesiánského předpokladu ovlivňování AD.
Základními nástroji, které má vláda k dispozici jsou vládní výdaje G ( možnost ovlivnit bezprostředně ) a daně t.
Fiskální politiku lze tedy provádět jak na straně příjmů, tak i výdajů. Na straně výdajů působí vláda na AD přímo, protože G jsou přímou součástí AD. Na straně příjmů státního rozpočtu působí vláda nepřímo, protože může ovlivnit pouze výši daní popř. transferů, ale namůže již ovlivnit, jak se zachovají spotřebitelé. To záleží hlavně na mezním sklonu ke spotřebě c atd.
Transfery jsou nenávratné, neekvivalentní platby vůči obyvatelstvu.
Co se týče transferů tak z rozp. hlediska jsou Tr součástí veř. výdajů, z hlediska fiskálního jsou to záporné daně ( tj. veř. příjmy ).