1. Model univerzálního bankovnictví
Tento model je využívaný u nás a ve střední Evropě, je charakteristický pro Rakousko, Německo
a Švýcarsko.
Bankám je povoleno v rámci jedné instituce provádět jak komerční, tak investiční obchody – přijímají vklady, poskytují úvěry, zabezpečují platby, obchodují s CP, uskutečňují i další služby zákazníkům.
Funguje zde volný tok informací mezi investičními a komerčními odděleními banky.
Výhodou je široká nabídka služeb z pohledu klienta, z pohledu banky je větší stabilita – možnost rozložení rizika a snižování nákladů.
Nevýhodou je konflikt zájmů mezi investičními a komerčními obchody ve využívání informací
o klientovi, nedostatečná kontrola nákladů investičních obchodů, zmenšení konkurence a vytvoření oligopolu na bankovním trhu – snižuje se efektivnost bankovnictví.
2. Model segmentovaného bankovnictví
Vznikl v roce 1933 v USA po vlně bankrotů po „Černém pátku“ a funguje tam doposud.
Došlo k oddělení komerčního bankovnictví od investičního – banky jsou buď klasickou komerční bankou nebo bankou obchodující s CP.
Zákon se vztahuje pouze pro území USA a pokud americké banky působí mimo území USA,
pak mohou obchodovat s CP z důvodů konkurenceschopnosti.
Po 2. světové válce se k tomuto systému připojil i Japonsko.
